Eurotrip 20. 7. - 4. 8. 2009



Úvod

Jednoho letního dne, léta Páně 2009, se mně a mému kamarádovi Matesovi urodil v hlavě plán, jak si trošku zpříjemnit prázdniny cestováním. Celé naše putování trvalo bezmála 16 dní a já se vám ho zde budu snažit den po dni popsat. O fázi příprav, o praktických zkušenostech z cest po městech Evropy i o tipech co kde stojí za to vidět, o tom bude pojednávat tenhle deník.


Příprava

Základním kamenem úspěchu bylo zajistit si levnou leteckou přepravu. Řešením byl Ryanair, tahle irská letecká společnost si už v Evropě vybudovala slušnou pověst a možná i proto, že občas nabízí letenky za velice přijatelné ceny. Vhodné skloubení levných letů vyústilo v našem případě v 9 letů za celkovou cenu cca 1500 Kč. Důležité ovšem je, pokud si člověk vybere nějakou trasu, nesmí otálet s nákupem letenek. Výhodné nabídky kolikrát nevydrží dlouho a i nám se stalo, že jsme plánovanou trasu museli měnit asi natřikrát. Další obtíží bylo občasné padání stránek, tomu jsme zabránil kombinací prohlížečů, přičemž Opera fungovala nejvíce. A nakonec placení, u většiny možností platby si Ryan účtuje poplatek ve výší asi 5 eur, výjimkou je použití karty Visa Electron (kterou jsme neměli) nebo dárkové vouchery (ty se v případě levných letenek vyplatí při vyšším počtu lidí). Nejtěžší jsme měli za sebou a následovali už jen třešinky na dortu jako vyhledání optimálního transferu z letiště, levného ubytování a také, co je kde k vidění ( k tomu nám výtečně posloužil Google Earth).



Pondělí 20.7.

První odlet

Přišlo pondělí a je to tu, naše cesta začíná. První odlet nemůže být odjinud než z Ruzyně. Malou ochutnávkou toho, co nás na cestách může čekat, je výstava fotografií Hanzelky a Zikmunda. Co naplat, že fotografie jsou z jižní Asie, cestovatelský duch už je v nás. Čas do odletu se krátí a my jsme si vzpomněli, že Ryan uplatňuje pravidlo 55x40x20 ohledně palubních zavazadel. Já se svým batůžkem neměl problem, ale Mates v letištní hale bavil kolemjdoucí tím, jak z batohu neustále něco vytahoval, aby se vešel do zkušebního košíku. Snaha nakonec došla úspěchu, i když sám Mates byl na konci ověšený jako vánoční stromeček. Člověk by skoro nevěřil, že se do jedněch obyčejných džín vejdou dvoje brýle, svazek klíčů, peněženka, telefon, žvýkačky a kupa propisek. Tohle všechno ale stejně nestačilo a tak jsem si do batohu přibalil foťák a slovník. Úspěšně jsme prošli kontrolou, ikdyž kalhoty na mě bez pásku držely jen přáním všech okolo. Neuběhlo ani 20 minut a už jsme stáli ve frontě u gatu. Člověk by zde čekal převahu Čechů, ale k našemu překvapení to byla jediná národnost, která zde skoro nebyla. Letištní autobus nás zavezl k letadlu. Boeing 737-800 se nám tímto stal naším stálým partnerem na cestách s Ryanem, ničím jiným jsme poté neletěli. V něm jsem si v předzvěsti své letecké premiéry v duchu zpíval písničku I´m Leaving on a Jet Plane. To bylo to poslední, co jsem slyšel, než mi zalehly uši, ale i přesto jsem byl schopný odmítnout nabídku drinků, které cenou převyšovaly hodnotu našich letenek. Po příletu do Hahnu jsme prozkoumali místní letiště. Veřejná část letiště je vlastně jedna, ani ne moc dlouhá chodba, obsypaná obchůdky a různým občerstvením a protože okolí také nenabízelo nic zajímavého, rozhodli jsme si na té chodbě ustlat, stejně jako desítky dalších, kteří si zavčas stihli ukořistit lavičku. Během noci se zde pořád uklízelo, ale místní uklízečky měly to srdce, že nás kvůli výkonu svého povolání nebudily. To už bylo ale všechno, byl čas spát, protože zítra nás čeká Londýn.


Úterý 21.7.

Kněžky lásky, bubeník a půlnoční koupel

Den nám začal ve čtvrt na pět. Let do Londýna byl ten den jeden z prvních a tak nebylo na co čekat a vyrazili jsme rovnou na pasovku. Tam se nás, i celou frontu, snažila předběhnout skupinka ortodoxních židů vykřikujících CANCELED, CANCELED. Nikdo jim však na tuto lest neskočil a tak si potomci Mojžíšovi museli celou frontu vystát. U gatu jsme je však potkali znovu, také letěli na Stansted. Zde jsem však také zahlédnul jedno pozoruhodné letadlo. Nebylo tak vyjímečné svým tvarem, jako spíš tím, že jeho kodové označení mělo lehce kulinářský nádech: EI-DAM. Cesta z gatu k letadlu je na Hahnu zajímavá, funguje to tu tak, že jdete dlouhým koridorem a když najdete tabulku s názvem vaší destinace, odbočíte k letadlu. Nicméně nápis nebyl příliš veliký, takže kdokoliv nepozorný či slabozraký mohl místo v Londýně klidně skončit v Marakéši. My jsme však pozorní byli a našli naše letadlo, byl to náš eidam. Stansted bylo pravděpodobně největší letiště našeho pobytu, rolovali jsme zde přinejmenším 10 minut, potkávajíce dalších asi 20 sedmtřisedmiček od Ryanu a cesta koridorem byla neméně dlouhá. Pasovku jsme si s Matesem každý užil po svém. On, s čipovým pasem si užil hi-tech mašinky, já jsem, se svým klasickým, málem potřeboval vízum. Vše se naštěstí vysvětlilo a já mohl pokračovat dál. Venku na nás čekalo typické anglické počasí: pršelo. Z letiště jsme jeli Easybusem až do centra, konkretně do Victoria Street. V blízkém Sainsbury´s jsme si koupili první anglickou snídani. Na půldvanáctou už jsme mířili před Buckinghamský palác, kde se tou dobou tradičně mění stráže. Stejný plán mělo i několik set dalších turistů. Vojenské přehlídky, sem tam "chochol", dokonce ani z dorazivší jízdy jsme toho moc neviděli a tak se naším vrcholem stal policista, který svými pokřiky v okolním davu neustále ukázňoval turisty a tvořil v nich průchod kterým se jakž takž dalo normálně pohybovat. Ten jsme tedy po chvíli využili a šli lovit památky. Nejdříve jsme si tedy chtěli v místním parku odpočinout, ale ze zdejších lehátek nás vyhnal fakt, že se v Londýně platí i za sezení. Naše pouť pokračovala podle tradičních turistických průvodců: Trafalgar Square, National Gallery, St. Margharet Church, Westminster Cathedral, Houses of Parliament, Big Ben a Temže. Po druhém břehu jsme se chvíli procházeli, když se v davu lidí začali objevovat místní performeři. Vypadali všelijak, jeden jako bouda se psem, druhý komplet namodro, ale moje srdce si získala skupinka artistů, kteří si dokázali kdekoliv ohnout cokoliv a ještě s čímkoliv žonglovat. Zkrátka kdo neuviděl neuvěří. Tou dobou však už měl Mates domluvený jeden rodinný sraz na nádraží. Hledání vchodu a následné setkání se však byla práce za normálních okolností žádající si jednodenní pracovní volno. Setkání s Matesovou mamkou nakonec proběhlo úspěšně a my se vydali podel řeky až k Tower Bridge (vedle něj stojí např. místní radnice) a po druhém břehu zpátky. Během této cesty jsem postřehnul dvě věci. Za prvé, ačkoliv je zde všude čisto, tak zde skoro nikde nejsou odpadkové koše a za druhé, jediné neplacené WC je snad pouze v McDonaldu. To je závažné zjištění, protože ceny v tomto obru stoupají až na 0,5 libry. Po večeři v něm jsme se ještě vydali na Piccadily Circus. Cestou jsme se pobavili plakátem místních přátel marxismu, který zval na festival plný besed na téma: Proč kapitalismus nefunguje. Naše víra, že jdeme správným směrem však po dalších pár metrech zemřela, narazili jsme totiž na dálnici. Navštívili jsme alespoň místní Tesco, ale málem jsme zde ani nezaplatili, protože zdejší pokladní, lehce indického vzezření, na nás spustil svůj dialekt angličtiny a my byli rádi, že cenu vidíme alespoň na světelné tabulce. Cestou zpět jsme chtěli jet metrem, ale rovnice 4 stanice = 4 libry pro nás neměla žádné řešení. Na Piccadily jsme se tudíž dopravili pěšky. Večerní život se zde pomalu začal rozjíždět. To jsme ostatně poznali i na třídě vedoucí na Trafalgar. Nejdříve jsme potkali skupinku místních kněžek lásky, které se ještě evidentně domlouvaly, která si kde bude ten večer vydělávat na chleba. O dalších pár metrů vedle byl bubeník, který se snažil překonat světový rekord v nepřetržitém hraní (102 hod.. 49 min. = 1800 skladeb), toho času měl za sebou necelou polovinu. Na Trafalgaru jsme si ještě trochu zafotili a chystali se odejít, když v tom z jednoho chumlu dívčin dvě hrdinky skočily do kašny. Jen co vylezly, už u nich byla ochranka, která celu situaci vyřešila domluvou. Celý chumel poté spořádaně odešel, i s lahví s podezřele whiskovitým obsahem. Když jsme se vrátili na Victoria Station, zjistili jsme, že poslední autobus již odjel a my tu budem pár hodin čekat. Příjemný londýnský večer tu s námi sdílelo dalších pár čekajících, kteří se zde co půl hodiny střídali, jak jim odjížděly autobusy na jiná letiště. Ve tři ráno jsme se svého autobusu dočkali i my. Na letišti jsme byli o hodinku později a usínali s vidinou, že zítra nás čeká Belfast.


Středa 22.7.

Belfast, město dvou tváří

Ráno nás vzbudilo rejdění nedočkavých turistů. Cestu do Belfastu nám hned na začátku znepříjemnila velice osobní prohlídka od místního personálu. Po nás následovala naše zavazadla, zvlášť u Matesa se úředníci zdrželi, asi proto, že jeho nabíječka nevypadala jako nic, co kdy v životě viděli. Ale přes drobné komplikace jsme se dostali do letadla a o hodinku později také do Belfastu. Letiště George Besta se sice pyšní přídomkem City, ale to neznamená, že je tomu městu tak blízko. Do centra jezdí sice vlak i autobus, ale my se rozhodli jít pěšky. Upřímně, krom jednoho parku se za celých 5 km nic zajímavého nenašlo. V centru jsme velice rychle poznali, že tohle bude pravý opak Londýna. Málo lidí, ceny jak v Hypernově a ten klid. Kousek před naším hostelem jsme zažili první zkušenost s místní policií. Nestal se zde žádný zločin, ale už víme, že severoirská policie jezdí ve škodovkách se skoro stejným barevným vzorem jako mají ty české. Hostelový check-in byl v pohodě, ubytovali jsme se v The Linen House hostelu. Pokoje vybaveny krom postelí i skříněmi a umyvadlem, na chodbě 2 sprchy pro pět pokojů, tak akorát ke spokojenosti. Po ubytování jsme se vydali na expedici do města. V Belfastu si člověk hned všimne, že snad v každé větší ulici se nachází kostel. Budova radnice také stojí za to, přímo vedle ní se nachází ruské kolo z kterého se za hezkého počasí naskýtá pěkný výhled po okolí. Cestou na jih města jsme se zastavili v místní univerzitě. V budově, jako byla toto, je radost studovat, ne nadarmo je zobrazena snad na každé belfastské pohlednici. Cestou po okolí univerzity jsme narazili na botanickou zahrádku. Možnosti lehnout si do trávy a odpočívat tam krom turistů využívalo i mnoho místních. Možná by se zde i popíjelo, kdyby za to v Belfastu nehrozily několikasetlibrové pokuty. Park nás dovedl až k řece Lagan. Proti proudu už toho moc nebylo a tak jsme se rozhodli vrátit do centra. Celá stezka byla lemována nápisy varujícími před hlubokou vodou potažmo snahou někoho z ní zachránit. Cesta vedla typickými čtvrtěmi naprosto stejných domků. V dálce byla vidět místní chlouba, dvojice jeřábů Samson a Goliáš. Každý přes sto metrů vysoký a přes osm set tun snesoucí stroj se podílel na stavbě více než 1000 lodí, které se zde za cca 30 let jejich provozu postavily. Jeřábů je ostatně v Belfastu spousta. Celé město je jedno velké staveniště, které bude za pár let k nepoznání. Poznávání města nám překazila dešťová přeháňka, takže na další poznávací vycházku jsme se dostali až k osmé večer. Tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat trochu více periferie. Celá cesta se nesla ve znamení reminiscencí na období v britské historii známé jako The Troubles. Například jednou takovou zvláštností Belfastu jako jsou muraly. Tyto nástěné malby, celkem levicového zaměření, nechávají vzpomenout na to, že zde vždycky nebyl takový klid, jako je dnes. Čím více jsme šli na kraj města, tím častěji se na okolních plotech začaly objevovat ostnaté dráty (dokonce i jeden kostel byl takto ověnčen). Největší překážka na naší cestě však bylo něco jiného. Podle naší jednovečerní zkušenosti to vypadá, že Belfast večer zavírá své ulice (později se nám opravdu potvrdilo, že jsou tyto ulice otevřeny pouze mezi osmou ranní a pátou večerní ). Každá cesta se stávala slepou uličkou a tak jedinou cestou do centra byla ta, kterou jsme sem přišli. Během celého tohohle bloudění uličkami nás zaujalo, že jsme zde nepotkali nikoho staršího patnácti let, to změnil až jeden řidič, který si, vida nás s mapou v ruce, myslel, že potřebujeme poradit. My jsme však věděli, kde jsme a tak jsme se v přátelském tonu rozloučili a vydali se do hostelu. Poprvé na naší cestě nás čekala postel.


Čtvrtek 23.7.

Cesta z města

Noc v posteli se ráno projevila, po mé bolesti nohou nebylo ani památky. Dopoledne jsme obrazili obchoďáky. Snídani jsme si koupili v místním Tescu. Neznalý člověk by si při pohledu na tuto stavbu představoval využití spíš jako radnici - zděný dům s kupolí na střeše jí většinou opravdu bývá. Jeho zaplnění regály s potravinami však z něj činí jeden z nejhezčích obchodů, co jsem kdy viděl. O poznání obchodněji vypadá Victoria Square Shopping Centre. Nad všemožnými obchůdky s oblečením a restaracemi se tyčí mohutná prosklená věž s rozhlednou uvnitř. Z ní je potom celý Belfast jako na dlani. Po poledni jsme se vydali na prohlídku Viktoriiných doků. V těchto místech se zhruba před stovkou let začal stavět Titanic a denně tudy chodilo do práce až 15 000 lidí. Dnes je tu však velké staveniště, které do několika málo let vyústí v úplně novou část města. Sraz s průvodcem byl před místním Oddysey Centre. To je taková místní Sazka arena, akorát o polovinu menší (místo Slavie tu hrají hokej místní Giants). Průvodkyní nám byla jedna mladá dívčina, která nám vyprávěla o stavbě lodi a především o podmínkách místních dělníků. Různými uličkami a nábřežím jsme se dostali až k Pump House. Tou dobou už slušně pršelo, takže přesuny od baráku k baráku už probíhaly pouze běžmo. V Pump House nám bylo puštěno několik filmů, ale nejzajímavější stejně byly motory, co pomáhaly s vypouštěním suchého doku. Konec prohlídky rozhodně neznamenal konec deště. Největší liják našeho tripu nás cestou zpátky do centra celkem zpustošil. Chvilku oddechu přinesl Belfast Wheel. K mému překvapení fungoval i v takovémto počasí, nicméně výhled přes mokré sklo nebyl zrovna něčím, na co bych dlouho vzpomínal. Z kola vedly naše kroky postupně až do hostelu, kde jsme si vyzvedli zavazadla. Oproti plánu jsme se nakonec na letiště vydali vlakem. Všechno šlo jak na drátkách, lístky celkem levné, vlak jsme taky našli v pohodě... Problém nastal ve chvíli, když jsme zastávkou letiště projeli bez zastavení. Zastavili jsme až v té následující, v Holywoodu. Tady už se Lagan měnil v moře. My jsme však neměli času nazbyt a začali jsme bloudit městem, protože odlet už se blížil. Na druhý pokus jsme se vydali správně a po dalších 4 km jsme se cestou po místní "dálnici" dostali až k letišti. Večer už jsme mohli přespat v Liverpoolu na letišti. Na výběr byla restaurace u pasovky nebo třeba modlitebna (skalní beatlesáci můžou spát i pod sochou Johna Lennona). S vidinou nejdelšího stání v jednom městě jsme spokojeně ulehli, ve zmíněné restauraci.


Pátek 24.7.

Čekání na bytného

Dnešního rána jsme se probudili uprostřed davu, který už netrpělivě přešlapával, občas takřka i na Matesovi, cestou k pasovce. My jsme však spěchat nemuseli, naše cesta vedla z letiště pryč a tak naší jedinou ranní povinností bylo nějak vypátrat, jak se dostat k hostelu. Po krátkém hledání na internetu jsme si mysleli, že máme po problemu, skutečnost nám však ukázala, že to co na internetu vypadá jednoduše se v praxi může změnit v takřka neřešitelný problém. Liverpoolské autobusy (jak pozdější cesty ukázaly, tak autobusy všude na ostrovech) jsou výhradně na znamení a když si k tomu přičteme, že jmeno zastávek z autobusu takřka nelze přečíst, tak nemůže nastat nic jiného, než že naše první cesta britskou MHD skončila krachem. Krátce po vystoupení z busu jsme zjistili, že jsme pořád několik km od cíle. Jediné štěstí bylo, že cesta k hotelu vedla pořád rovně, takže nebylo kde se ztratit. Po hodince svěží chůze jsme se dostali k místu, kde měl být náš hostel. Adresa seděla, nicméně dům za ní se skrývající se vůbec nelišil od dalších dvaceti v ulici. Dveře zamčené a ani klepání výsledek nepřineslo. Situaci jsme vyřešili tím, že jsme šli přes ulici na oběd do místního Mc a tam znova prošli mapu i rezervační e-mail. Všechno sedělo. Po jídle jsme se vrátili zpět. Situace nás donutila zavolat na číslo z mailu. Telefon začal zvonit pět metrů od nás, takže bylo dobře slyšet, jak ho nikdo nebere. Jediné řešení celé situace bylo počkat a doufat, že se někdo objeví. Tahle štrapáce skončila už po dvaceti minutách, kdy přijel jeden místní chlapík s dcerkou. Ihned poznal, která bije. Chvíli se s námi bavil, mnohem delší chvíli s někým telefonoval a ještě mezi tím stíhal běhat mezi obchodem na rohu a naším barákem. Po chvíli nám svým těžko srozumitelným přízvukem naznačil, že klíčky mají být v tom obchodě, kam si je majitel schovává, ale nějak je tam nemůže najít. Opět začal běhat, neustále s telefonem u ucha, a po dalších patnácti minutách se mu povedlo dostat nás dovnitř. Zdání opravdu neklamalo, byl to opravdu normální baráček se zařízenými pokoji, které však byly na, pro nás, luxusní úrovni. Kuchyně přecpaná jídlem a i koupelna vypadala k světu. Jen co jsme se ubytovali, začalo pršet, takže na procházku po okolí došlo až pozdě odpoledne. Plán: řeka Mersey. K ní jsme se dostali přes několik středněstavovských rezidenčních čtvrtí. Typický obrázek čítá cihlový dům s trávníčkem 5x5 metrů a občas, na zdejší klima zcela nečekaná, palma. Vynásobte si to dvaceti a máte typickou rezidenční čtvrť. Naše cesta dál vedla kolem řeky. Bylo vidět, že moře není daleko. Řeka byla široká, že pomalu nebylo vidět, co to na tom druhém břehu stojí. Díky probíhajícímu odlivu jsme měli možnost vidět, co skrývají místní naplaveníny. Tradiční nákupní košík občas prostřídal fotbalový míč a sem tam i něco, co by nepoznal ani Sherlock Holmes. Cesta se čím dál tím víc blížila do města, rekreačních běžců a cyklistů přibývalo. Poté, co jsme zavčas prošli kilometrovým úsekem, který se v sedm večer zavírá, jsme bez problému došli do centra. První vlaštovkou byla místní sportovní hala a potom, jedna z místních turistických atrakcí, Albert Dock. Před pár desítkami let ještě místo, kde pracovala spousta námořníků, dnes místo plné obchodů, restaurací a muzeí (např. The Beatles Experience). Cestou domů jsme se vyšplhali do kopce, vedoucího podel pobřeží a odměnou nám za to bylo nádherné panorama řeky společně s typickými anglickými baráčky. Z druhé strany jsme zase prošli kolem ulic, které byly naprosto stejně a přitom každá jiná. I v této, dříve chudší části města se dá najít pozoruhodná architektura. V bytě už na nás čekal Paul. Správce, možná majitel domu, nás příjemně překvapil. Vysvětlil nám, že všechno jídlo v kuchyni je nám plně k dispozici a během řeči jsme se také dozvěděli, že za rok, co tu působí, jsme teprve druzí Češi, co tu potkal, první zde byli jen o dva týdny dříve. Poté jsme se s Paulem rozloučili a šli sbírat síly na další den.


Sobota 25.7.

Město družiček

Budík zazvonil v osm ráno a my jsme si poté celou hodinku užívali možnosti připravit si snídani v množství i kvalitě dle libosti. Pro dnešek jsme si dali za cíl konečně pochopit místní system MHD. Paul nám doporučil koupit si Saveaway Ticket, celodenní jízdenku (vyjma času 6:31 - 9:29) pro pásmo C. Konečně jsme viděli, jak se v Anglii stopuje autobus a tak jsme se mohli až k Albert Docku pěkně projet. Dnes jsme již zastihli všechno otevřené a tak, po krátké zastávce v infocentru pro mapu, jsme navštívili místní muzeum, a to nejenom proto, že zde byl vstup zadarmo. Muzeum mělo tři části. Námořní, popisující krom katastrof z druhé dekády 20. stol. a válek také například postavením gayů na palubách zaoceánských lodí. Druhá část se zabývala otroctvím spolu s globálním oteplováním a třetí část, moje nejoblíbenější, pašeráctvím. Tohle muzeum bylo nejvíce interaktivní a když jste si počkali, mohli jste se zúčastnit i zinscenované prohlídky lodi. V muzeích jsme strávili asi tři hodiny a tak byl čas vyrazit dále na cestu. Procházku po pobřeží jsme protáhli kolem třech grácií a potom zatočili na severovýchod. Celá tato část města patří do kulturního dědictví UNESCO a je to na ní znát. Zprvu malebné uličky zanedlouho vystřídaly majestátní budovy liverpolského muzea, St. Georges Hall či místního nádraží. My se tu však moc nezdrželi. Upravili jsme kurs lehce východnějším směrem, přesně k metropolitní katedrále. Tahle budova neznalému člověku připomíná spíš kosmodrom než církevní stavbu. Tahle téměř 50 let stará stavba lehce ještědovitého tvaru s mohutným, barevně proskleným tubusem pod vrcholem je asi ten nejoriginálnější kostel, který jsem kdy viděl. S naším příchodem dovnitř akorát končila mše, takže jsme si o pár minut později mohli prohlédnout světelné variace, které zde barevné sklo vytvořilo. Po chvíli duchovního rozjímání jsme se skrz poblíž stojící kampus místní univerzity vydali k Williamsonovým tunelům, ty však v době našeho příchodu již byli zavřené a tak jsme jejich návštěvu museli o den odložit. Procházkou universitou jsme se po chvíli dostali k další katedrále, tato se jmenovala Liverpoolská. Stejně jako její předchůdkyně nás překvapila i tato. Ne, že by nevypadala církevně, ale právě proto, že vypadala na daleko starší architektonický kousek než jen 100 let starý. Kolem ní se nacházel ani ne tak hřbitov, jako spíš park lemovaný náhrobky. Katedrála unvitř vypadala úchvatně, spousta prostoru, komnat i různých multimediálních tabulí. K dispozici byla i vyhlídka ze 103 metrů vysoké věže, avšak ne v době, kdy jsme tam byli a rovněž také ne zadarmo, jako prohlídka zbytku katedrály. Cesta zpátky do centra je krátká. Jdete kolem Chinatownu a jste tam. Pomalu ale jistě jsme si začali uvědomovat, že sobotní Liverpool začíná žít nočním životem. Lidé se začali shlukovat do barů a zahrádek místních restaurací. Sousední bary se navzájem přeřvávaly hlasitostí svých aparatur, ale hostům to nevadilo. Ale i na ulicích byly vidět zajímavé věci. Z jednoho sobotního večera lze soudit, že je Liverpool světovým centrem dámských rozluček se svobodou. Co pár metrů jsme potkávali několikačlenné skupinky do růžova vystrojených žen, které výskaly při sebemenší příležitosti (kdo viděl How I Met Your Mother S4E8, ten pochopí). Cestou domů jsme si v double deckeru vylezli do patra a naplno si uvědomili, že byl Liverpool vybrán evropským městem kultury 2008 zcela oprávněně.


Neděle 26.7.

Plamenné rozloučení

Neděle. Poslední celý den ve městě Beatles. V našem itineráři zbývaly pro Liverpool poslední dvě položky, takže jsme mohli den strávit ve spíše odpočinkovém rytmu. První ze dvou zastávek byly už o den dříve navštívené Williamsonovy tunely. Průvodkyní nám zde byla sympatická lady Kate. Exkurze byla vskutku výstavní a protože jsme byli jediní dva návštěvníci, tak mohla Kate brát ohled na úroveň naší angličtiny. Joseph Williamson byl vznešený muž, který v době, kdy na tom byl Liverpool hůře než obvykle, v době ekonomické krize šedesátých let 19.stol., nechal stavět tyto tunely jen proto, aby dal práci místním mužům. Po jeho smrti se z tunelů stalo smetiště a teprv před devíti lety se dala skupinka místních dobrovolníků do renovace celého tunelového systemu. V dnešní době jsou odkryta zhruba 2% původní rozlohy. Pokud chcete poznat jeden z méně navštěvovaných symbolů města a přitom se dozvědět něco o životě obyčejného člověka před 150ti lety, pak vám nemohu doporučit nic jiného. Kolem poledne jsme byli zase v centru. Uvažovali jsme o tom, že navštívíme věž místního radia a pokocháme se pohledem třeba až na moře, ale cena nám ten úmysl rychle vyhnala z hlavy. Místo věže jsme se tedy byli kouknout na jednu místní specialitku, jmenuje se Turning the Place Over, nachází se zhruba v místech, kde se kříží ulice Moorfields a Tithebarn a je to vlastně kus zdi točící se uvnitř řadového domu. Smysl v tom nehledejte, ale příjemně se na to kouká. Do prohlídky Anfield Road, našeho (teda jenom mého) druhého vrcholu dne, zbývalo ještě dost času a tak jsme vyzkoušeli místní metro. Ze dvou tras nebylo obtížné vybrat tu správnou. Teprve liverpoolské metro mi přineslo unikátní zážitek a to zrušený spoj, naštětí nebyl náš a tak jsme se v pohodě dostali na Queen Station, kde jsme přesedli na autobus č. 17 a vyrazili směr Anfield Road. Stadion místního FC je dominantou okolí. Jeho sousedství je však také zajímavé. Kolem stadionu se pravidelně střídají ulice obývané a ty na první pohled určené k demolici. Při vyzvedávání lístků se nás jedna místní zaměstnankyně pokusila vystrašit tím, že je prohlídka zrušena, nicméně Matesovo následné nadšení bylo přerušeno pokladním s tím, že to byl jenom špatný vtip. Samotná prohlídka byla zajímavá, nicméně pro ty, kteří chtějí vidět více, než jen to, co můžou vidět jako normální divák na ligovém zápase, to bude asi zklamání. Kromě šaten a dvou děr ve zdi. kde se konají interview, se prohlídka odehrává už pouze na tribunách. Ale co se týče výkladu, ten stojí za to, jen kdyby se ještě mohl člověk proběhnout po trávníku. Tohle zbožné přání ovšem zakazuje zákon a tak jsme se po prohlídce stadionu vrhli ještě do útrob muzea umístěného v tribuně The Kop. Pro fanoušky, kteří se o LFC nezajímají moc do hloubky budou největším zážitkem trofeje pro vítěze Ligy mistrů. Českého fanouška potěší i vystavený reprezentační dres se jmenovkou Vladimír Šmicer. Mates celou prohlídku prožil nadočekávání statetečně a ikdyž v něm veškerá zmínka o fotbale způsobuje kopřivku, tak se po hodině statečně vypotácel ze stadionu. Tímto mu musím ještě jednou poděkovat. Jen, co jsme vyšli ze stadionu, namířili jsme si to na autobusovou zastávku, když v tom jsme z jednoho domu přes ulici uviděli stoupat kouř. Po krátké diskusi na téma: anglické ženy snad neumějí vařit, naši doměnky o původu kouře ukončily projíždějící hasičská auta. Kouř mezitím zahalil oblohu do rozměrů, který by nemohl způsobit spálený oběd a tak jsme se na něj vydrželi ještě čtvrt hodinu dívat, stejně tak skupinka fanoušků, čekající na prohlídku v 15:30. Naše plány tak v Liverpoolu skončily a my se tak vrátili na byt, zabalit si, prospat se a najíst, abychom se lehce po osmé vydali na letiště. Paul nám sice nabídnul, že zde můžeme zadarmo přespat, ale protože v šest ráno ještě nejezdí MHD, museli jsme odmítnout a jet se prospat na letiště. Tam jsme se chystali ulehnout v mistech, kde jsme se pohodlně prospali první noc ve městě, ale něco málo po půlnoci nás jiný barman, než ten, co tu byl první noc, požádal, abychom kvůli úklidu odešli. Matesovi se posléze naskytla možnost s jednou francouzskou důchodkyní, nacházející se ve stejné situaci jako my, použít základy francouzštiny,nabyté od madame Huttererové, avšak promluvil s ní anglicky. Následně spolu rozbili židlovou hradbu vedle stojícího Burger Kingu a tak jsme noc strávili tam. Celou noc se k nám přidávali další nocležníci, tak snad i proto neměl zaměstananec uklízející kuchyň to srdce vyhodit nás. Možná i díky tomu můžeme nakonec mluvit o spokojené noci.


Pondělí 27.7.

Degustační den

Dublin, po třech dnech strávených v Liverpoolu nás osud zavál do města spojeného především s dobrým pitím. Dopoledne jsme však strávili jinak. Než nastal check-in v hostelu, prošli jsme se po pravém břehu řeky Liffey. Naší jedinou poznávací zastávkou byla, jak jinak, jedna místní katedrála, konkretně katedrála Christ Church. Ta se od ostatních na první pohled moc neliší, prostě velký kostel, avšak její pravé kouzlo se nachází v podzemí - unikátní síť krypt po stranách zdobených různými sochami. Naši, jak se nakonec ukázalo, poslední eurotripovou katedrálu jsme opustili s vidinou dvanácté hodiny a check-inu v hostelu. Mount Eccles Hostel leží kousek od centra, nízkou cenovou hladinu si však drží díky vybavení pokoje. Tam kromě postelí vůbec nic není a koupelna je společná pro celé patro. Nám to však vůbec nevadí, protože po spaní na letišti je každá postel dobrá . Odpoledne jsme vyrazili za jednou z irských chloub, které zná celý svět - whisky Jameson. Cesta k Old Jameson Distillery netrvala příliš dlouho a po čtvrt hodince chůze jsme už stáli ve frontě na lístek. Samotná prohlídka se nejdříve zaměřila na výrobní postup a při tom byla lehce doplňována tím, jak se irská whisky liší od své skotské a americké sestřičky. Na konci nás čekal jeden panák a to buď čistý nebo ve formě nějakého drinku. Skupinka dobrovolníků, vybraná už při počátečním filmu, nám poté dopřála degustační show. Během ní jsme si zopakovali dnes už naučené a při závěrečném předávání diplomů si přáli být na jejich místě. Z whisky jsme pomalu přešli k pivu. Krom Jamesona je Dublin znám i jako domov pivovaru Guiness. Ten byl také příjemně blízko a tak nám zbyly síly na jeho prohlídku (rozlehlost expozice si jich vyžádá celkem dost). Narozdíl od Jamesona je exkurze bez průvodce, takže zde člověk má časovou i prostorovou volnost. Členěna je však stejně. Od výroby přes historii a dále pak transport s reklamou jsme se po dvou hodinách, na úplném konci prohlídky, dostali do posledního patra, do Galaxy Baru. Tam, jak je zde již dobrým zvykem, na nás čekala ochutnávka místního produktu. Ten jsme si mohli vychutnat při 360° vyhlídce po celém Dublinu a tak nebylo kam spěchat. Pryč nás vyhnat až nepříjemně sílící pocit hladu. V tomto ohledu je na tom Dublin ve srovnání s Liverpoolem či Belfastem hůře. Ceny v restauracích jsou vysoké a i supermarkety na tom nejsou nejlépe. Naštěstí jsme si v Jameson Distillery všimli stojanu s vouchery a tak jsme jeden z nich upotřebili v Eddie´s Rocket. K burgeru jsme zde na něj dostali porci hranolek zdarma, a protože burger je zde několikanásobkem toho, co dostane člověk v Burger Kingu či Mc, tak jsme odsud nakonec odešli příjemně najedeni. Cestou zpátky do hostelu jsme lehce načichli zdejším nočním životem a přes jeden z mostů (těch je v Dublinu stejně, jako na celém dolním toku Vltavy) jsme se dostali zpátky na náš břeh. Zdejší doky budou naší zítřejší zastávkou, jednou z mnoha.


Úterý 28.7.

Čekání na lordy

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Co se týče počasí, tak tohle pořekadlo platí na ostrovech stoprocentně. Dnešní den byl opět pravým opakem toho předchozího - celý den bylo pod mrakem a občas i pršelo. Počasí nás však nezastavilo a tak první bod dnešního dne byl Croke Park. Tento 82 500 míst čítající stadion je čtvrtým největším v Evropě a zároveň sídlem Asociace galských sportů. O třech předchozích večerech to však bylo hlavně místo, kde koncertovali U2. Dnes už se jen uklízelo a i to nám znemožnilo udělat si prohlídku po stadionu. Před vjezdem do areálu jsme potkali jednoho místního, blokujícího odjezd kamionů s pódiem. Tento muž jim zde čelil transparentem: "Croke Park, the neighbours from hell" (U2 asi předvedli skvělé vystoupení). Naše cesta dál vedla do House of Lords, zde se má každé úterý konat volná prohlídka, nicméně v místech, kde měla tato budova stát, jsme našli jen několik vchodů do Bank of Ireland. A když si další místní katedrála hodlala za vstup účtovat částku, která převyšovala mezní užitek návštěvy další katedrály, rozhodli jsme se ušetřené peníze utratit v místním Pizza Hutu. Ve zdejších pobočkách platí nabídka: zaplať 10 eur a ber si ze švédského stolu co chceš (za další dvě eura to platí u některých nápojů) a tak jsme zde strávili příjemnou hodinku přežíráním se. Když už se do nás další kousek pizzy nevešel, rozhodli jsme se odejít. Na to, jako by počasí čekalo a okamžitě začalo pršet. Tak jsme tedy návštěvu Trinity College odložili navečer a nečas přečkali v hostelu. Před opětovným navštívením centra jsme zaskočili do internetové kavárny vytisknout poslední letenky do Bratislavy. Při té příležitosti jsem zjistil, že ve třetím předkole LM o poločase vede Sparta nad Panathinaikosem 2:0 a tak dnešní den dostal radostnější nádech. Trinity College je nejstarší univerzitou v Irsku a podle toho také vypadá. Celá škola je velmi rozlehlá a plná majestátních budov. Najde se zde však i místo pro relaxaci, parků nebo třeba hřišť na rugby je zde také dost. Jedna ze zdejších zájímavostí je, že i na univerzitní půdě není problem očesat zamčené kolo tak, že z něj zbyde jen rám. Posledním plánem dne byl Grand Canal. Tato nepříliš velká "říčka", ústící až do řeky Liffey, je po celé své délce obklopena alejí a obzvlášť v noci vypadá úžasně. Na celé své délce má několik plavebních komor, kde se místní turistické loďky vyrovnávají s hladinovými rozdíly. Žádná z nabřehustojícíh restaurací však pro nás nebyla po dnešním obědu takovým lákadlem, aby nás u kanálu udržela a tak jsme šli pomalu ale jistě k hostelu. Noční život v Dublinu znamená jedině Temple Bar. Tato po nejslavnějším zdejším baru pojmenovaná čtvrť je od stmívání plná lidí. Různé bary se zde všelijakými způsoby snaží přilákat zákazníky a tak nás nepřekvapily dívčiny, zvoucí do podniku, kde se provozuje třeba lap dance. To však není zábava pro nemajetné české studenty a tak jsme se vydali na sever. Mosty přes Liffey jsou v noci krásně osvětlené a stojí za to se jimi chvíli kochat. To si řekl i mladý pár, který mne požádal o vyfocení. Za řekou jsme očekávali pokračování nočního života. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme putováním ulicemi nepotkali takřka nikoho. Místní obchodní čtvrť šla už dávno spát a tak jsme poslednní známky života našli až na náměstí. Tam si, pod místní stometrovou jehlou, dávala sraz skupinka Japonců. Nás už však čekala jen naše, na dlouhou dobu poslední, noc v hostelu.


Středa 29.7.

Poprvé v přírodě

Dnešní den jsme pojali netradičně. Místo obvyklé honby za památkami jsme se s Dublinem rozloučili pěší túrou po pobřeží. Než k ní došlo, museli jsme tradičně rozluštit místní system hromadné dopravy. Naštěstí však bylo hned na náměstí dopravní ústředí, takže jsme se dozvěděli, že rodinná jízdenka (2 dospělí + 2 děti) nás vyjde levněji (10 eur), než dva lístky pro dospělé (2x6 eur). Druhým zjištěním bylo číslo linky: 31. Pravá zábava začala, když jsme začali hledat, odkud vlastně jezdí. Nejdřívě jsme ji hledali na náměstí, tam jsme ji však nenašli. Další možností, krom opětovného navštívení infocentra, bylo znovu zkonzultovat jízdní řád. Tam se nám povedlo odhalit místo odjezdu: Eden Quay. To nám hledání trochu ulehčilo, ale i přesto jsme museli obejít celou ulici po obou stranách, než jsme, zjistili, že stanoviště linky 31 je to úplně poslední. Vlastní doprava byla veskze britská: zastávky beze jmen a na znamení. My byli rádi, že jedeme na konečnou a tam že nás snad autobusák vyhodí. To se povedlo, my vystoupili a kolem nás se rozprostíral Howth (čti haut), konkretně zastávka Howth Summit. Po krátkém rozkoukání jsme se vydali jihovýchodně, rovnou na pobřeží. Už z kopce byl vidět ten nádherný pohled na Dublin, kolem kterého už bylo jen a jen moře, za kterým se v dálce schovávala Anglie, kterou jsme však nezahlédli. Cestou dolů, po úpatí kopce, jsme si vzpomněli na skupinku Španělů s kufry, které jsme zahlédli u autobusu. Minimálně cesta z kopce se nedá pohodlně absolvovat s jiným zavazadlem než s batohem. Cesta po úpatí útesů už byla v pohodě. Cesty jsou zde kvalitní, ale je třeba si dávat pozor, kam člověk šlape, pod ním je kolikrát několik desítek metrů vysoký útes. Po malebné asi 3 kilometry dlouhé procházce jsme se dostali na dohled města. Nedaleko od něj se nachází několik ostrovů, z nichž nejznámnější je asi Eye of the Ireland. Howth je sice oficiálně součástí Dublinu, nicméně připomíná desítky rybářských vesniček po celé Evropě. Místní poklidnou atmosferu jsme začali nasávat cestou po molu k majáku, s místní početnou marinou za zády. Na druhém konci přístavu jsme potkali místní restaurační zónu, rybářský koutek a k našemu překvapení i skupinku přístavních tuleňů. Oblíbenou turistickou atrakcí bylo jejich krmení rybami, které předtím zdejší rybáři pracně ulovili. Tahle skupinka na to byla zvyklá a podle toho také vypadala. Hladově se prali o každou rybu a když náhodou přistála dál, objevil se zde vychcaný racek, který zkusil své štěstí. Po pobřeží jsme vyrazili do města. St.Mary´s Abbey je kostel se hřbitovem, spíš tedy jen obvodové zdivo kostela, ale podle mě to má jisté kouzlo. O poznání kompletnější je jeden z místních hradů, kolem kterého jsme šli cestou do místního dopravního muzea. Je pěkné, jak se občas najde skupinka dobrovolníků, které spojuje stejný, ušlechtilý cíl. Ty zdejší spojovala láska k dopravním prostředkům celého Irska. Většinu expozice tvořila hasičská auta, autobusy a tramvaje, ale našly se zde třeba i dva obrněné transportéry. To vše za příjemná 2 eura. Teď už nám zbývalo jen dostat se do Suttonu, místa odkud jel náš bus na letiště. Cesta vedla přímo středem místní "milionářské" čtvrti, kde každý dům vypadal jako "perla UNESCO". Na letiště jsme dorazili o dost dříve než jsme potřebovali. Dnešní program rozhodně nebyl na celý den. Do Skotska jsme odletěli, ikdyž to vypadalo, že nouzový východ je z půlky otevřený. Ještě před tím, než jsem ulehl v Edinburghu na letišti, tak jsem pokecal se skupinkou krajanek, které se jedním z prvních ranních letů, po létě stráveném trháním jahod, vracely zpět do Čech. Zkrátka překvapení na konec dne.


Čtvrtek 30.7.

Vyvolávání duchů

Když jsme se ráno vzbudili, dívčiny už byly dávno na cestě. My jsme se na ní vydali také. Lothianbusem č.35 jsme se dostali do města. Než nadešel čas na zábavu, tak jsme ještě skočili na nádraží, vyzvednout lístky do Glasgow. Místní nádraží Waverly je v opravdovém středu dění a není od něj daleko k žádnému důležitému místu. Ani edinburghský hrad nebyl vyjímkou. Návštěva tohoto hradu je takřka povinností pro každého návštěvníka města a tak se i na našem itineráři stal hlavním bodem dne. Už před vstupem do hradu jsme uviděli rozestavěné tribuny, které se v nedaleké době chystají hostit nějakou vojenskou přehlídku. Uvnitř hradu nás zděsila mohutnost fronty na lístky a ikdyž zde bylo asi pět pokladen, brzy jsme začali litovat, že jsme si vstupenky nekoupili on-line. O 20 minut později jsme je už i my drželi v ruce a tak jsme mohli dovnitř. Střídali jsme výhledy z cimbuří s návštěvou různých výstav, kterých je v areálu celkem dost. První hodinu odpolední zde tradičně přivítala rána z děla. Jako by se té rány počasí leklo a do té doby deštivé dopoledne na celý zbytek dne vystřídalo slunečné počasí. Hrad jsme opouštěli po asi čtyřech hodinách, tak moc je rozlehlý. Naše další kroky vedly na jihozápadní cíp města, kde vedle sebe sídlí skotský parlament, Our Dynamic Earth ( lehce vzdělávací centrum pro ty, co se chtějí dozvědět něco více o naší mateřské palnetě) a zámek Hollyrood. My jsme však nešli ani do jedné z budov a místo toho se chvíli váleli v poblíž stojícím parčíku. Odpolední program jsme si zpestřili na první pohled trochu netradiční cestou. Mates, známý to fanda zombie filmů, si už na letišti všimnul několika různých letáků, které v popisu spojovala slova: underground, torture a terror. Tak si tedy jeden z nich vybral a kolem čtvrté hodiny jsme se už účastnili The Underground Tour. Prohlídka nás provedla zbytky South Bridge, kde v dávné minulosti, v době kdy vypukl jeden z největších zdejších požárů, zemřelo několik set lidí. Prohlídka probíhala střídavě v naučném, ale i mystickém duchu. Natasha, naše průvodkyně, se nás snažila vyděsit historkami o místních přízracích. To se jí povedlo u jednoho asi pětiletého klučíka, kterého museli jeho rodiče nakonec odvést do kanceláře a tam si ho po konci tour také vyzvednout. Do konce prohlídky jsme žádného ducha nepotkali a tak nás mohla vyděsit akorát výstava mučících nástrojů zakončená pohoštěním: whisky a rakvičkou. Cestu historickým Edinburghem jsme poté zase na chvíli vystřídali cestou přírodou. Ta se tu nachází uprostřed města, takže jsme ani nemuseli nikam daleko cestovat. První zdejší kopec, Carlton Hill, je městem přímo obklopen. Pohled z něj na město byl ještě zajímavější než z hradu, ale jen kvůli tomu sem lidé nechodí, o čemž mě přesvědčil použitý kondom, který jsem objevil na místě, kde jsem předtím deset minut ležel. Když jsme se dostatečně nabažili pohledy, šli jsme ještě prozkoumat stavby, které se na něm nacházejí: Nelson Monument, hvězdárna i antické sloupořadí. Zajímaví byli i ostatní turisté. Skupinka Japonek dělala s fotoaparátem horší věci, než Mates ve svém divokém období a také tam byl gentleman, který si jednu sochu prohlížel způsobem ne nepodobným používání pisoáru. Aby kopců nebylo pro dnešek dost, rozhodli jsme se vylézt i na ten, který jsme objevili za ODE. Později jsme zjistili, že se ten pahorek jmenuje Hollyrood Park. Nahoru vedly dvě stezky. Jedna byla kratší, strmá a druhá byla dlouhá, táhlá. My se vydali tou první. Na stupnici výhledů jsme se opět dostali o kousek výše, tento překonal i Carlton Hill. Nevybavím si moc jiných míst, kam bych holku vzal na první rande raději, než sem. Nerušeně si lehnout do trávy a poslouchat zvuky města, nechaje se při tom ovívat vlahým větříkem. My však byli teprve v půlce kopce a cesta už nahoru nevedla. Zbývalo jediné, a to vykamzíkovat nahoru. Naštěstí ne všude byly skály přes deset metrů vysoké a tak jsme se po chvíli dostali na hřeben. Ze srázu nás srážel vítr, naštěstí na tu bezpečnou stranu. Cesta zpátky už byla snadná. Po svahu dolů, kolem jezírka, kolem stadionu Hibernians, uličkami až do samého centra města. V centru jsme našli staveniště budoucí tramavajové linky a po chvíli si dokonce sehnali večeři. K její konzumaci nám hrála skupinka potulných mariachi a do toho nám zpívalo pár ožralých Němců. Noční Edinburgh nás lehce zklamal. Věková stavba kolemjdoucích nebyla pro noční život moc vhodná: rodinky s dětmi a teenageři, kterým by nenalili ani u nás. Rozhodli jsme se tedy jít na nádraží. Tady jsme si přečetli noviny (zprávou dne bylo, že místní hrdinný racek zabil rotvajlera) a šli spát. Plán nám lehce po půlnoci narušil jeden místní zaměstananec s tím, že se nádraží na noc zavírá. Vlak nám jel až za dlouho a tak nás nenapadlo nic lepšího, než se jít vyspat na kopec do Hollyrood Park. Najít vhodné místo nebyl problem, ten nastal ve chvíli, když jsem zjistil, že bez spacáku se tu asi moc nevyspím. Noční bríza mě moc nezahřála a tak jsem na sebe během noci oblékl všechny svoje trička, trenky a ještě ručník k tomu. Moc tepla mi to však nepřineslo a tak jsem se do čtyř do rána hrdinně klepal zimou. Kolem čtvrté jsme si řekli, že už by nádraží mohlo být otevřené. Náš instinkt byl správný a tak jsme mohli noc dokončit na nádraží, pěkně v teple.


Pátek 31.7.

Ztráty a nálezy

Glasgow. Cesta sem nám zabrala jenom slabou hodinku a jako bonus nás vlak zavezl přímo do středu města. Nelenili jsme a hned na místě jsme si koupili lístky na večer, na cestu na letiště. Jako snad v každém městě, tak i zde naše první kroky vedly po nábřeží řeky Clyde. Řeka byla poseta mosty celkem důkladně (na celém toku jich je přes dvacet), nejzajímavější z nich je lehce futuristicky vypadající Clyde Arc. Hned za ním jsme potkali zdejší kongresové centrum, to nám zase až nápadně připomenulo budovu opery v Sydney. To bylo pro tento břeh vše. Na tom protějším jsme vedle sebe našly centrálu BBC a také Science Centre, vedle kterého se tyčila 126 metrů vysoká rozhledna, toho času bohužel zavřená. Možná jenom dobře, protože kdyby jsme šli nahoru, tak by se Mates třeba nepodíval do batohu a nezjistil by, že někde na nádraží ztratil naše letenky do Norska. Tím pádem nám do itineráře přibyl nový bod, a to najít nějakou internetovou kavárnu. Tou dobou ale ještě nebylo kam spěchat, takže jsme si mohli ještě dovolit projít se k Ibrox Parku, stadionu fotbalového klubu Rangers. Cestu zpátky jsme se rozhodli okořenit jízdou metrem. Ve srovnání s metrem pražským jsou zdejší vozy asi třetinové délky a celý system nápadně připomíná potrubní poštu. Z metra jsme vystoupili u místní univerzity. Místo zkoumání kampusu jsme se vydali do poblíž ležícího parku. Jak je v Británii zvykem, místem se nešetřilo a s jeho úpravou jakbysmet. Žádný sport, který se zde dal provozovat, jsme si však nevyzkoušeli, možná i proto, že procházka po mistním členitém terenu byla sama o sobě celkem slušný sportovní výkon. Po parku jsme se však už rozhodli najít internet stůj co stůj, i kdybychom kvůli tomu neměli obědvat. Největší šance jsme si dávali na zdejší hlavní třídě: Buchanan Street. Kavárna nám však zůstávala pořád skrytá. Naše pátrání nám alespoň zpestřila americká taneční škola, která přijela do Skotska vystupovat před jedním ze zdejších obchodních domů. Na samém konci ulici jsme přeci jenom jednu internetovou kavárnu našli a tak nebyl problem letenky znovu vytisknout. Po zaslouženém obědě jsme se vydali prozkoumat zbytek města, v podstatě to znamenalo navštívit poslední zajímavost a to Georges Square s budovou Glasgowské radnice. Cestou po městě jsme ještě potkali restaurační menu s nápisem: pivo. To je tak ze zajímavostí vše. S postupujícím večerem bylo vidět, jak se život z ulic tradičně přelévá do vedle nich stojících barů a restaurací. Ve spoustě z nich nebylo vidět volné místo a v ostatních už se lidé nevešli ani vestoje. Před odjezdem jsme se ještě najedli v poblíž nádraží stojící čínské restauraci. Poté následovala naše poslední dnešní povinnost a to dostat se na letiště. K tomu jsme opět použili místní železnici. Cestou vlakem jsme uznali, že Edinburgh toho měl k nabídnutí nesrovnatelně více, k pohodlné procházce kolem všech zajímavostí města, pokud zrovna nechcete jít nakupovat na Buchanan, stačí pár hodin. Nakupování však nebylo cílem naší cesty. Na letiště jsme se dostali asi po půl hodince a tam jsme si poté rutinně našli místo ke spaní a usínali s vědomím, že se zítra zase po pár dnech vrátíme na kontinent.


Sobota 1.8.

Promarněná šance

Dnešek se nesl ve značně odpočinkovém tempu. Letadlo do Norska odlétalo až ve 12:45 a to byla spousta času pro pobyt na letišti, ale minimum pro cestu po okolí. Volba spánku proto byla asi tou nejlepší možnou. Poklidné válení na lavičce přerušila už v devět hodin skupinka irských skautů. Je evidentně nedostatek spánku netrápil - běhali po letišti řvouce jak paviáni. Status quo se tedy změnil ze spánku na čtení novin ( zprávou dne byla zkazka o japonském kosmonautovi, co si měsíc neměnil spodky). Po snídani v letištní restauraci jsme se vydali vstříc kontrolám. Všechny proběhly celkem rychle, protože předchozí let odlétal už před třemi hodinami. Let probíhal rychleji, než jsme očekávali a krátce po třetí odpoledne už jsme byli v Norsku, zpátky v našem mateřském časovém pásmu GMT+1. Zdejší počasí nás příjemně překvapilo, po tradiční anglické slotě na nás opět svítilo sluníčko. Hned na letišti nás překvapilo několik dalších věcí. Internet je tu zadarmo (tedy alespoň v Torpu), směnárna zde byla pouze ve formě speciálního bankomatu a pro nás nejdůležitější překvapení, lístky na vlak se zde prodávaly v trafice, která na to upozorňovala tabulkou velikosti nadvakrát přeložené dopisní obálky ( my jsme to našli jen díky radě našeho autobusáka). Než jsme to však nalezli, vypršel nám pomalu čas do odjezdu a tak jsme ve výsledku jeli autobusem (který je pro cestující vlakem zdarma) a posléze vlakem "načerno". Hledání našeho apartmánu proběhlo snadno. Když už jsme se dostali do ulice, kde se mělo nacházet naše ubytování, tak si nás naše pronajímatelka sama odchytla. Náš pokojík, nacházející se v ulici Haavnegata sice z venku vypadal jako staveniště, ale uvnitř to byla útulná ,dřevem vykládaná klícka, akorát pro dva lidi velká. Byla zde dokonce i TV, kde se dalo chytit několik anglicky mluvících kanálů. Chvíli jsme se zde ohřáli a následně se jali obhlédnout okolí. Hned za bytem se krajina změnila v lesnatý kopec a po jeho zdolání jsme měli Sandefjord jako na dlani. V dálce nás zaujaly podezřelé zvuky, které jsme však tou dobou ještě nebyli schopni identifikovat. Cestou z kopce jsme, víceméně náhodou, našli pár hub. Jak se zdá, tak je v Norsku asi nikdo nesbírá. Pro Čecha netradičně jsme tam ty houby nechali a sestoupili dolů do přístaviště. Spousta loděk, sem tam kotvící bar, to má spousta přístavů v Evropě, ale Sandefjord, vzhledem ke své velrybářské tradici, nás zde překvapil jednou zachovalou velrybolovkou. Budoucí technologický vývoj v lodní dopravě jsme odhalili o kousek dál, kde kotvila loďka ověnčená nápisem: pattented technology. Cestou dále jsme prošli okolo velrybářského pomníku a v tom jsme zase začali slyšet ty podezřelé zvuky. Cestou k nich nám bylo čím dál tím víc jasné, že zdejší sportovci zde pořádají turnaj v plážové házené. My jsme bohužel přišli ve chvíli, kdy měl turnaj všechny zápasy za sebou a tak jsme se nemohli pokochat nejenom házenkářským uměním mladých seveřanek. Jak jsme později zjitili, tak je Sandefjord veskrze sportovní město. V parcích je mnoho fotbalových hřišť a na jednom náměstíčku jsme našli další hřiště pro plážovou házenou (i když to tam bylo možná jen kvůli turnaji). Cestou zpět do bytu jsme se zastavili v jednom z místních supermarketů. Fakt, že je Norsko jednou z nejdražších zemí světa, se v místních regalech projevil. Nicméně, kdo hledá, ten najde a tak se i nám dostalo možnosti, pořídit si cenově přijatelou večeři. Ta a vyspání se v posteli jsou právě ta kombinace, ideální pro putování po Norsku.


Neděle 2.8.

Dvojnásobné koupání

Poprvé od Dublinu jsme strávili noc v posteli a ráno to bylo znát. Budík jsme posunovali tak dlouho, dokud to jenom šlo a tak jsme nakonec museli trochu uspěchat snídani. Náš program nebyl bodově obsáhlý, jako spíš časově náročný. Začali jsme v místním velrybářském muzeu. Expozice byla rozdělena do dvou částí. První byla vysloveně velrybářská. Člověk zde mohl sledovat, jak se postupně vyvíjely velrybářské techniky, zbraně a jak vlastní zpracovaní těchto savců přešlo z pevniny na paluby zpracovatelských lodí. Druhá část se zaměřila na vlastní mořské živočichy, nejenom velryby, ale třeba i různé tuleně či mořské ptáky. Mezi modely zvířaty se pod stropem vyjímal jeden z ulovených plejtváků. Z muzea jsme vylezli v jednu a to byl právě nejvyšší čast pro začátek túry po místních fjordech. V okolí Sandefjordu jsou dva velké poloostrovy: Vesteroya a Osteroya. My jsme si vybrali ten první a větší: Vesteroya. Ze západní strany ho omývá Sandefjordsfjord a z té východní Mefjord. Oba poloostrovy jsou protkány pěkně značenou turistickou stezkou, ale občas obtížněji schůdnou. Českého turistu nesmí zmást, že ačkoliv je na mapě značena červeně, tak je veškeré značení zde modré. První třetina procházky na jih bylo de facto pouze střídání lesní turistiky a průchodem osadou, to vše bez nějakého podstatnějšího výhledu na moře. Člověk ani nemusí být pilným pozorovatelem, aby si všimnul, že snad každý norský baráček má buď na stožáru nebo alespoň nad vchodem vyvěšenou národní vlajku. Dalším zjištěním bylo, že se na norských zahradách neobvykle často vyskytují trampolíny. Oba tyto jevy jsou zde skoro tak časté, jako mít v Belfastu okolo domu ostnatý drát. Po již zmiňované třetině cesty jsme se konečně dostali na dohled a posléze i na dotek k vodě.Ta byla nad očekávání teplá a tak jsem se po chvilce váhání rozhodl ozkusit si plavání v norských vodách. Mates tak odvážný nebyl a tak si alespoň mohl prohlížet mapu, jak tolikrát předtím. Pár temp mezi medúzami mi stačilo a tak jsme se po chvilce schnutí opět vydali směr jih. Další koupání už jsem v plánu neměl a tak jsme se mohli přírodou už jenom kochat. Zdejší příroda není tak opuštěná, jak by se někomu podle základním zeměpisných údajů o Norsku mohlo zdát. Na pobřeží, všude kde to alespoň trochu jde, jsou zde autokempy a podle toho, kolik jsem v nich viděl lidí, můžu říci, že nejenom nás okouzlila místní příroda. Cestou na konec poloostrova se opět začaly střídat osady s lesem a až na úplném konci tohle všechno ustoupilo a před námi se objevily skály dělící cestu od širého moře. Cesta mimo stezku se stala vyšší školou kamzíkování, ale výsledný pohled na moře stál za to. To mohu s klidným svědomím říci i poté, co jsem ve snaze pořídit fotku z výšky mořské hladiny uklouznul a na jednom vedle moře stojícím kameni se pěkně vymáchal. Boj s přílivem a gravitací jsem nakonec vyhrál. Z půlky mokrý jsem se s Matesem vydal zkoumat místní nacistickou pevnost. I po mnoha letech jasně patrný tvar nám ukázal přibližnou podobu z válečných let druhé světové, ikdyž tenkrát pravděpodobně nebyla tak zarostlá jako dnes. Po chvilce skákání po pevnosti jsme se vydali zpět, zvolili jsme jinou cestu a tak jsme veškeré své putování zpátky do bytu v Haavnegatě vedli lesem. Krom jezení borůvek a malin se tu nedělo nic zajímavého. Posledních pár kilometrů nás dostihl déšť i v Norsku. Prošli jsme městem a našli jediný krámek, který má v neděli v devět večer otevřeno. Pak už jen návrat na byt, večeře a sprcha. Tam nás překvapilo, že dnešní túra měla přes 30 km. Je tedy pravda, že hezké věci rychle utíkají, právě jako nám dnes naše vycházka.


Pondělí 3.8.

Na skok v zemi tulipánů

Náš eurotrip se pomalu chýlí ke konci. Po dnešním odjezdu z Norska zbývá už jen krátké intermezzo v Německu a Bratislava. K tomu ovšem nemuselo dojít. Z hotelu jsme se vypakovali celkem svižně, dokonce jsme si v místním marketu mohli za vratné lahve koupit malou svačinku. Na nádraží nás ovšem čekal pocit, neznámý dokonce i na všechno zvyklým klientům Českých Drah. Vlak pořád nepříjížděl a místní nádraží nám s tím také nepomohlo, protože nemělo jediný ukazatel zpoždění. Naštěstí se vlak opozdil jen o 15 minut, takže jsme let do Düsseldorfu v pohodě stihli. Ve Weeze jsme měli před dalším odletem zhruba 16 hodin času, takže jsme se rozhodli udělat si pěší výlet do blízkého Nizozemí. Není to tam daleko, de facto hnedka za přistávací drahou. Přes parkoviště, kde mohla být bez přehánění tisícovka aut, jsme se dostali až na křižovatku. My se vydali doprava, to se později ukázalo jako horší varianta, protože cesta vedla mezi letištěm, lomem a vojenským prostorem, který ji na konci přehradil tak, že cesta vedla jenom zpátky kolem přistávací dráhy. Tam jsme potkali několik spotterů, těšících se z každého vzletu a přistání jednoho z mnoha Ryanů, který zde měl dnes operovat. Napodruhé jsme se z křižovatky vydali správnou cestou a zhruba po dvou kilometrech jsem už byli v Holandsku. Ještě před naší výpravou jsme si přes Google Earth zjistili, že to nejzajímavější, co nám může zdejší okolí nabídnout je nádherné jezírko (byly zde také cyklostezky, ale to bez kola jaksi není ono). Asi po dalších dvou kilometrech jsme se k němu dostali. Jezero se jmenuje Reindermeer a je opravdu obrovské. Kolem něj se kromě pláží nacházejí i ostružinové keře, takže je zde postaráno i o svačinku. Voda v jezeru byla na počátek srpna neobyčejně studená, takže jsme čas zde strávili opalováním se na opoznání teplejším písku. Cestou zpět na letiště jsme si všimli, jak Nizozemce zdejší dary přírody vůbec nezajímají. Okolo cesty rostoucí houby a ostružiny byly takřka netknuté. Na letišti nás čekalo poslední přespání naší cesty. Občas nás rušili rodiče, co chtěli povozit své dítko na poblíž stojícím kolotoči, ale to byl tak jediný problem, který nám mohl zkazit naší poslední noc eurotripu.


Úterý 4.8.

Konečně zas rozumíme

Poslední den pobytu. Těch 15 předchozích uteklo jako voda a tak jsme se dnes ocitli, po víceméně probdělé noci na letišti, v Bratislavě. Už letiště nás překvapilo svou velikostí, tedy pokud jde tento výraz použít pro něco nadočekávání malého. Prostě v místech, kde jsme očekávali pasovou kontrolu, byla už ulice. Místní hromadnou dopravou jsme se zhruba po hodince dostali do centra města. Už touto dobou byl na Matesovi vidět jeho odpor k Bratislavě, získaný jeho předchozími návštěvami. Každých třicet minut se díval na hodinky a poté s úsměvem oznámil, že tu musíme být zas o půlhodinku méně. V centru jsme nejdříve navštívili jeho historickou část, kde za zmínku především stojí budova parlamentu a palác prezidenta republiky. Sotva jsme odešli od prezidentského paláce začalo mohutně pršet. Nakonec tedy bylo okolí letiště v Düsseldorfu jediné, které na nás nechalo oblečení suché. Déšť nás vehnal před dveře jedné čínské restaurace. Do nich jsme vstoupili až potom, co přestalo pršet. To už se vyhrnul dav z restaurace ven a nám svitla naděje, že si uvnitř budeme moci sednout a sníst si svůj oběd. Jídlo zde bylo tak vydatné, že jsme si museli u pomníku národního povstání udělat trávicí pauzu. S dalším postupem přes Hviezdoslavovo náměstí, kde se tou dobou uskutečňovala výstava soch umělců z celého světa, jsme se po novém mostě dostali až na druhý břeh Dunaje. Procházka po něm je o poznání přírodnější naž ta, vedoucí po druhém břehu. Ze začátku zde sice měl místní T-mobile svoji písečnou pláž Maggio (dokonce s několika hřišti na beach a plážovou házenou), ale poté se cesta změnila víceméně v pochod křovím. Výhled postupně přecházel od Bratislavského hradu, přes skupinku místních vodáků, novou rozestavěnou čtvrť až k mostu Appolo. Po něm jsme se dostali zpátky na náš původní břeh. V místní rozestavěné části města jsme si prohledli už dostavenou budovu Slovenského národního divadla. Následně jsme šli směrem k Mlynským nivám, abychom zjistili, odkud nám večer pojede autobus. Místo jsme našli, avšak do odjezdu zbývaly toho času tři další hodiny. Nuže, rozhodli jsme se projít okolními uličkami, kde jsme se pokoušeli najít restauraci podávající typické slovenské halušky. K Matesově nelibosti jsme podnik s tímto slovenským národním jídlem nenašli a tak jsme skončili v místní pivnici. Tady se mi povedlo malé faux-pas, když jsem číšnici málem nechal "trinkgeld" ve velikosti 100% hodnoty objednávky. Naštěstí mě na to slečna servírka upozornila a jediná negativní zkušenost tak byla, že se mi kvůli tomu Mates asi půl hodiny smál. Zdejší Corgoň Matesovi vylepšil obrázek o Bratislavě a tak jsme mohli spokojeně odjet. Před samotným odjezdem jsem ještě podaroval jedním eurem jednoho mladíka, kterému se nedostávalo peněz na lístek. To bylo to poslední, co jsme stihli v Bratislavě udělat a taky jedna z posledních věcí našeho eurotripu. Do Prahy jsme dorazili krátce před půlnocí, tak akorát, aby jsme stihli poslední vlak domů. Cesta po Evropě skončila, ale vzpomínky, ty zůstanou.




Doufám, že vás čtení našich zážitků bavilo a třeba i inspirovalo dobudoucna. Pokud se budete chtít zeptat na další podrobnosti, vytknout faktické nepřesnost, projevit zájem na svojí účasti v dalším tripu a nebo jen poděkovat za pěkné čtení,  můžete se obrátit na trabantos007@gmail.com.

Další fotky z tohoto výletu i zcela jiné můžete nalézt zde: Fotogalerie Matyáš Řehák


Autor textu: Pavel Dudek
Korekce textu: Matyáš Řehák